V minulých dnech proběhla
v Kladně nenápadná, ale o to více inspirující diskuse mezi pedagogy a rodiči.
Členy panelu formálně svolané panelové diskuse byli: ředitel mateřské školy
obce Ořech Mgr. Jiří Janovský, gymnaziální učitelka jazyků Mgr._Jana_Šrámková a
předseda výboru pro vzdělávání Poslanecké sněmovny prof. Jiří Zlatuška. Setkání
uspořádalo sdružení Lepší_Kladno.
Úvod setkání patřil členům panelu, kteří
účastníkům setkání jednak představili svojí práci a dále na základě přání moderátora
diskuse Mgr._Hamerského sami pohovořili na téma, které oni sami považují za
klíčové obecně a nebo o němž usoudili, že by je plénum účastníků z nějakého
důvodu mělo slyšet. Škoda jen, že setkání mělo méně účastníků, než bych sám
jako rodič a občan očekával. Očekával už z toho důvodu, že téma školství má
svou sílu v tom, že nepřímo ukazuje, kam je směřována společnost jako celek a v
neposlední řadě jde i o to, kdo společnost v příští generaci povede.
Následující kandidátská úvaha
samozřejmě nemá ambici převyprávět celé setkání, chce však některé témata
rozvinout a předložit k širší úvaze témata související. Zájemcům o přesný obsah
setkání je ostatně k disposici nahrávka celého setkání na -zde-.
Zkušenosti, které
předkládám samozřejmě nepocházejí (naštěstí) jen z mé přímé osobní zkušenosti,
ale mnoho zkušeností je z okruhu mých známých. Pedagogové a rodiče mají prostor
na základě této úvahy zapřemýšlet, co by se dalo přímo u nich – tam, kde to
mohou přímo ovlivnit – změnit.
Výchozí informace
hostů-členů panelu byla pro mne zajímavá v tom, že jsem si naplno uvědomil,
jaká témata považují oni za vhodná ke sdělení v duchu zásady "čeho je
srdce plné, ústy přetéká". Dobrou zprávou pro mne bylo, že mi připadlo, že
všichni mají svoji práci rádi a že jim na jejich práci záleží. Bohužel však
toto byla pro mne jako rodiče, občana a člověka tvrdě pracujícího v průmyslu
jedna z posledních dobrých zpráv, které na setkání zazněly.
Kam školství
směřujeme?
Úvodní téma věnoval
profesor Zlatuška jako předseda parlamentního výboru otázce legislativního
vývoje a změn ve školství. Věc jistě potřebná a pro přímo zúčastněné i
nepochybně intelektuálně "rajcovná". Vzhledem k tomu, že moje
manželka je učitelka, mám do situace určitý vhled a proto si kladu otázku, jak
rychle a zda vůbec otázky, které nyní řeší ministerstvo a parlamentní výbor
najdou své uplatnění v praxi. Zejména, když z úst prof. Zlatušky zaznělo, že
sice učitelé již 10 let ví o povinnosti doplnit si kvalifikaci, ale v praxi se
stalo z toho velmi málo. To ovšem není zcela přesné v tom, že otázka budoucí
kvalifikace učitelů byla za oněch 10 let často zpochybňována a rozhodně nebyla
její komunikace směrem k veřejnosti nesporná. Tím získal navrch názor „kdo ví,
jak to celé ještě bude, raději si jako učitel počkám“.
Vzhledem ke schopnosti
realizace změn mi však tyto úvahy připadly ne nepodobné "praktickým
úvahám" středověku, totiž otázce, kolik andělů se asi vejde na špici
kostelní věže. Zajímavá mi přišla přednesená zkušenost ze Singapuru, v níž
zaznělo, že zásadně dokáží změnit školství za 2 až 3 roky. Uvědomil jsem si
jakým rizikům je vystavena moderní společnost. Rizikům spočívajícím v nacházení
dalších a dalších myšlenkových témat a intelektuálních konstrukcí, které ovšem
daňový poplatník musí zaplatit (a jak dlouho si to ještě budeme moci dovolit?).
To není volání svobodníka Halíka z Černých baronů vůči intelektuálům
"...poslal bych je všechny tahat gumy do Michelinky, hajzly jedny
intelektuálský...", ale vážná otázka voliče a daňového poplatníka po
zjištění reálného poměru: vygenerovaná versus prakticky realizovaná témata. To
podstatné ve vzdělávání se totiž odehrává mezi konkrétním učitelem a žákem.
Pokud o věci trochu
přemýšlíme, zjistíme, že klíčovou otázkou ve vzdělávání je "jak
efektivněji využít pomyslnou deltu (rozdíl) mezi znalostí a dovednosí žáka nyní
a znalostí a dovedností, kterou je žák schopen a ochoten svojí okamžité
vyspělostí převzít. Což nám bohužel neřeknou v Singapru, ale odehrává se to v
běžné interakci mezi učitelem a žákem. Učitel musí být schopen tento
individuální rozdíl mezi "umí" a "ještě by se v danou chvíli
mohl naučit" umět využít. A jsou učitelé, kteří toto umí, učitelé, kteří
se to chtějí naučit, učitelé, kterým stačí, jak to dělají doposud a ti, kteří
se ani nic dalších naučit nechtějí a jiní, kteří se to nedokáží. Z tohoto
důvodu mi připadlo, že vše není možno řešit jenom vzděláváním... Klobouk dolů
před těmi učiteli, kteří opravdu dokáží naučit a nenechají se zlomit.
Monology členů panelu
ukázaly i celkovou vzájemnou "neučesanost" představy, jak by věci ve
vzdělávání v budoucnu měly být. Prof. Zlatuška vyjádřil názor, že je třeba více se zaměřit na
nejrannější mateřské vzdělávání a sice z důvodu, že rozdíl mezi těmi ve škole
úspěšnými a těmi neúspěšnými vzniká už tam. Této představě nepřímo zakontroval
ředitel mateřské školy v tom, že řekl, že 80% rodičů se o své děti nestará a že
mateřská škola není od toho, aby doháněla to, co neudělají rodiče. Je ovšem
možné, že se rodiče o své děti starají, ale trochu jinak, než by odpovídalo
naší tradiční představě. Vážně však nutno upozornit rodiče, že to, že se starám,
není otázka osobního pocitu, ale toho, že dítěti věnuji svůj zájem (neodkládám
ho před televizi či počítač) a věnuji čas. V tom si i sám jako rodič uvědomuji
i svůj osobní dluh. Zajímavé bylo sledovat, jak někteří členové panelu
dodatečně upravovali své názory tam, kde se ukázalo, že tyto neukazují
pedagogickou práci rozporně. Společným jmenovatelem byla určitá bezradnost zúčastněných
v tom, jak by měly věci fungovat jako celek dohromady.
Bylo pro mne jako člověka
z průmyslu zajímavé si porovnat, jak se řeší (řeší?) věci průmyslu a jak ve
školství. V i jen trochu slušně fungující firmě či úřadu se organizace neobejde
bez jasně rozdělených odpovědností, standardů kvality a výkonnosti (jak vlastě
poznáme, že pracujeme dobře a efektivně a co bude, když to náhodou nenastane).
Jasně se ukázalo, že se netuší a ani se netuší, že by se tušit mělo, kdo má být
odpovědný za to, jestli dítě do první třídy připravené jde či nikoli - je-li to
rodič a školka není povinna žáka naučit nic a nebo naopak je povinná školka a
odpovědnost je na ní. Bylo by i zajímavé domyslet do důsledku ustanovení zákona
o mzdě, totiž, že za práci na špatném produktu zaměstnanci odměna nenáleží.
Prakticky to vede k tomu, že nepřipravený žák se "pinkne" ve
vzdělávacím systému prostě dál a žák už je na pokraji dalšího sešupu. Což se
děje. Připadlo mi, že přístupy ve školství jsou mimo obvyklou logiku řízení,
kde se jasně říká, že úkolem manažera je třeba plánování, organizování,
stanovování cílů, vyžadování, motivování a kontrola.
Jako účastník jsem se
krátce zeptal, na to, co se reálně některým rodičům stalo, totiž, co může rodič
dělat, když na jeho výhrady nezareaguje ani učitel, ani ředitel školy ani obec.
Tedy nikdo, od koho bych prvoplánově reakci čekal. Odpověď členů panelu byla
celkem jednotná, totiž, že by si o tom rodič měl začít dopisovat. Nikdo z panelu
ani na sekundu nepřipustil myšlenku, že by měl stačit od občana podnět jeden a
systém by už měl sám naskočit a začít řešit. Tedy samostatnou funkčnost systému
ani nepředpokládáme a říkáme, že k praktickému výsledku se musí občan - rodič –
třeba za účasti médií propopostrkávat a jak se lidově říká
"proprdelit". To ovšem není všechno. Zatímco Vaše dítě ve škole třeba
úplně zbytečně trpí, sociálně patologický jev (šikana či nerudný učitel), na
který jste upozornili, se na něm vyřádí.
Osobně jsem zažil
situaci, kdy obec sama samu myšlenku, že by se měla o školu starat ještě nějak
a dál než jmenováním ředitele školy (které je zřizovatelem), principielně
odmítla. Přesně v duchu Klasika, že "zatímco si na Smoličkovi (žákovi)
smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou (ti, kdo by se měli starat). Což
není příliš povzbudivé. Zřizovatel školy potom vystupuje v roli toho, kdo to
tam vlastní nečinností “pěkně zřídil". Politické uskupení, které by si
téma dohledu nad školami vzalo za své, by celkem slušně mohlo veřejnost oslovit.
Rodiče a škola
Samozřejmě existují
rodiče, kteří zájem o spolupráci se školou nemají, není ovšem složité atmosféru
rodičovského nezájmu vytvořit. Naše spolupráce je o signálech a tam, kde zúčastnění jednou či dvakrát nepochodí, tam to prostě
sami zabalí. Škola, která na svých www stránkách ani 30. 8. večer rodičům
nenapíše, v kolik hodin si mohou rodiče
první den školy svého žáka vyzvednout, rodiče nepřesvědčí, že by jakákoli
komunikace s ní měla smysl.
Podobně nepřesvědčí
škola, která nutí 300 rodičů přepisovat si z internetu rozvrhy svých dětí, byť
je v jiných oblastech života naprosto samozřejmé, že se soubor s informací
umístí na www tak, že se nechá na kliknutí stáhnout. Podobně si rodiče nezíská
svými nápady škola, která s rodiči jedná způsobem "do zítra musíte"
(kde je jakékoli plánování?). Zajímavým trendem škol poslední doby jsou domácí
úkoly školy pro rodiče ve stylu "ať to rodič své dítě naučí sám".
Zažil jsem i školu, která dávala žákům domácích úkolů i na tři hodiny každý den
a to i navzdory výhradám rodičů.
Nové požadavky na
učitele
Vzhledem k překotnému
vývoji techniky na sebe vyučující druhého a dalších stupňů povinnost být v
technice znalostně aspoň na úrovni svých žáků. Učitel, pro kterého je vrcholem
dovednosti otevřít na počítači mail, se i u trochu techničtěji zaměřených žáků
zpochybní. Učitelka gymnázia - penzistka, která studentům prezentuje svého
koníčka – hledání nových pomníků na hřbitově – současného žáka zřejmě nezíská a
pokud ano, potom jenom svou kuriozností. V otázce techniky by vzdělávání
učitelů rozhodně mělo své místo. Už z toho důvodu, že sestudovat si cokoli sám,
je sice možné, ale stojí to studujícího daleko více času.
Pohybujeme se v kruhu
Přístup učitele, který
byl popsán v jedné z učebnic "Děti, jestli jste dávaly pozor, tak si jistě
vzpomenete, kdo se narodil v Hudlicích" děti pravděpodobně nezaujme a je
jasnou ukázkou statické balastní informace, kterou se ztrácí čas. Je snad přínosem
velikána, který měl být vzpomenut, to, že se narodil? Nebo snad to, že se narodil
v Hudlicích? Očekával bych, že by měl být vyučován přínos dotyčného jak a v čem
posunul lidské poznání. Učebnici nepochybně zpracoval nějaký pedagog jiný
pedagog ji revidoval. Nikomu nepřipadla divná logika „pozitivního“ chování v
logice „dával pozor, tedy ví, kdo se narodil v Hudlicích, toť je ten, jehož
chování vyzdvihujeme". Trvalé setrvání v oboru těch, kdo se u nás podílí
na řízení vzdělávání populace, je bohužel poněkud "incestní" povahy a
to nezůstává pro svět myšlenek ve školství bez následků. Určitý přínos by mohly
mít smíšené hodnotitelské týmy lidí, kteří stojí mimo systém vzdělávání.
Problém je, pokud pracovní sešit pro první třídu vytváří ten, kdo v první třídě
neučil a tudíž neví, že prváci nepíší na linku, ale mezi dvě linky (aby se uhlídala
velikost písma...).
Nová dosud
neuvědomovaná role školy
Pánové, kteří ještě
prošli vojnou, si pamatují na to, že zážitky z vojny byly obligatorním tématem
mužských a někdy i smíšených kolektivů. Zážitky, jejichž společným jmenovatelem
bylo setkání s absurditou, směšností, brutalitou a esenciálně čistou hloupostí.
Nedávno mi to mimoděk došlo: uvědomil jsem si, že se s některými rodiči bavím o
školních zážitcích jejich dětí naprosto stejným způsobem, jako jsme se dříve
bavili o vojně. Příklad: Co si myslet o otázce gymnaziálního vyučujícího, který
do testu pro žáky dokáže vložit otázku: "Římský císař jakého příjmení
zavedl..." (aniž by mu bylo divné, že o příjmeních začínáme hovořit za
Marie Terezie?).
Co říci závěrem: Řešení
samozřejmě existují, ale cesta bude dlouhá a zřejmě i bolestivá. Inteligentní a
odpovědná komunální politika v tom může pomoci. Chceme to? Moje poděkování těm,
kteří ještě dokáží školu jako výspu vzdělanosti uchovat. Ten, kdo se na radnici
odpovědně ujme problematiky školství, bude mít zcela jistě plné ruce práce. Ne
všechno je možno z pozice obce ovlivnit, ale leccos ano.
Ing. Václav Kadeřávek -
kandidát č. 6 uskupení Lepší Kladno a Starostové.