čtvrtek 25. září 2014

Školo, kam kráčíš?



V minulých dnech proběhla v Kladně nenápadná, ale o to více inspirující diskuse mezi pedagogy a rodiči. Členy panelu formálně svolané panelové diskuse byli: ředitel mateřské školy obce Ořech Mgr. Jiří Janovský, gymnaziální učitelka jazyků Mgr._Jana_Šrámková a předseda výboru pro vzdělávání Poslanecké sněmovny prof. Jiří Zlatuška. Setkání uspořádalo sdružení Lepší_Kladno

Úvod setkání patřil členům panelu, kteří účastníkům setkání jednak představili svojí práci a dále na základě přání moderátora diskuse Mgr._Hamerského sami pohovořili na téma, které oni sami považují za klíčové obecně a nebo o němž usoudili, že by je plénum účastníků z nějakého důvodu mělo slyšet. Škoda jen, že setkání mělo méně účastníků, než bych sám jako rodič a občan očekával. Očekával už z toho důvodu, že téma školství má svou sílu v tom, že nepřímo ukazuje, kam je směřována společnost jako celek a v neposlední řadě jde i o to, kdo společnost v příští generaci povede.


Následující kandidátská úvaha samozřejmě nemá ambici převyprávět celé setkání, chce však některé témata rozvinout a předložit k širší úvaze témata související. Zájemcům o přesný obsah setkání je ostatně k disposici nahrávka celého setkání na -zde-.

Zkušenosti, které předkládám samozřejmě nepocházejí (naštěstí) jen z mé přímé osobní zkušenosti, ale mnoho zkušeností je z okruhu mých známých. Pedagogové a rodiče mají prostor na základě této úvahy zapřemýšlet, co by se dalo přímo u nich – tam, kde to mohou přímo ovlivnit – změnit.

Výchozí informace hostů-členů panelu byla pro mne zajímavá v tom, že jsem si naplno uvědomil, jaká témata považují oni za vhodná ke sdělení v duchu zásady "čeho je srdce plné, ústy přetéká". Dobrou zprávou pro mne bylo, že mi připadlo, že všichni mají svoji práci rádi a že jim na jejich práci záleží. Bohužel však toto byla pro mne jako rodiče, občana a člověka tvrdě pracujícího v průmyslu jedna z posledních dobrých zpráv, které na setkání zazněly.


Kam školství směřujeme?

Úvodní téma věnoval profesor Zlatuška jako předseda parlamentního výboru otázce legislativního vývoje a změn ve školství. Věc jistě potřebná a pro přímo zúčastněné i nepochybně intelektuálně "rajcovná". Vzhledem k tomu, že moje manželka je učitelka, mám do situace určitý vhled a proto si kladu otázku, jak rychle a zda vůbec otázky, které nyní řeší ministerstvo a parlamentní výbor najdou své uplatnění v praxi. Zejména, když z úst prof. Zlatušky zaznělo, že sice učitelé již 10 let ví o povinnosti doplnit si kvalifikaci, ale v praxi se stalo z toho velmi málo. To ovšem není zcela přesné v tom, že otázka budoucí kvalifikace učitelů byla za oněch 10 let často zpochybňována a rozhodně nebyla její komunikace směrem k veřejnosti nesporná. Tím získal navrch názor „kdo ví, jak to celé ještě bude, raději si jako učitel počkám“.


Vzhledem ke schopnosti realizace změn mi však tyto úvahy připadly ne nepodobné "praktickým úvahám" středověku, totiž otázce, kolik andělů se asi vejde na špici kostelní věže. Zajímavá mi přišla přednesená zkušenost ze Singapuru, v níž zaznělo, že zásadně dokáží změnit školství za 2 až 3 roky. Uvědomil jsem si jakým rizikům je vystavena moderní společnost. Rizikům spočívajícím v nacházení dalších a dalších myšlenkových témat a intelektuálních konstrukcí, které ovšem daňový poplatník musí zaplatit (a jak dlouho si to ještě budeme moci dovolit?). To není volání svobodníka Halíka z Černých baronů vůči intelektuálům "...poslal bych je všechny tahat gumy do Michelinky, hajzly jedny intelektuálský...", ale vážná otázka voliče a daňového poplatníka po zjištění reálného poměru: vygenerovaná versus prakticky realizovaná témata. To podstatné ve vzdělávání se totiž odehrává mezi konkrétním učitelem a žákem.


Pokud o věci trochu přemýšlíme, zjistíme, že klíčovou otázkou ve vzdělávání je "jak efektivněji využít pomyslnou deltu (rozdíl) mezi znalostí a dovednosí žáka nyní a znalostí a dovedností, kterou je žák schopen a ochoten svojí okamžité vyspělostí převzít. Což nám bohužel neřeknou v Singapru, ale odehrává se to v běžné interakci mezi učitelem a žákem. Učitel musí být schopen tento individuální rozdíl mezi "umí" a "ještě by se v danou chvíli mohl naučit" umět využít. A jsou učitelé, kteří toto umí, učitelé, kteří se to chtějí naučit, učitelé, kterým stačí, jak to dělají doposud a ti, kteří se ani nic dalších naučit nechtějí a jiní, kteří se to nedokáží. Z tohoto důvodu mi připadlo, že vše není možno řešit jenom vzděláváním... Klobouk dolů před těmi učiteli, kteří opravdu dokáží naučit a nenechají se zlomit.  

Monology členů panelu ukázaly i celkovou vzájemnou "neučesanost" představy, jak by věci ve vzdělávání v budoucnu měly být. Prof. Zlatuška vyjádřil  názor, že je třeba více se zaměřit na nejrannější mateřské vzdělávání a sice z důvodu, že rozdíl mezi těmi ve škole úspěšnými a těmi neúspěšnými vzniká už tam. Této představě nepřímo zakontroval ředitel mateřské školy v tom, že řekl, že 80% rodičů se o své děti nestará a že mateřská škola není od toho, aby doháněla to, co neudělají rodiče. Je ovšem možné, že se rodiče o své děti starají, ale trochu jinak, než by odpovídalo naší tradiční představě. Vážně však nutno upozornit rodiče, že to, že se starám, není otázka osobního pocitu, ale toho, že dítěti věnuji svůj zájem (neodkládám ho před televizi či počítač) a věnuji čas. V tom si i sám jako rodič uvědomuji i svůj osobní dluh. Zajímavé bylo sledovat, jak někteří členové panelu dodatečně upravovali své názory tam, kde se ukázalo, že tyto neukazují pedagogickou práci rozporně. Společným jmenovatelem byla určitá bezradnost zúčastněných v tom, jak by měly věci fungovat jako celek dohromady.

Bylo pro mne jako člověka z průmyslu zajímavé si porovnat, jak se řeší (řeší?) věci průmyslu a jak ve školství. V i jen trochu slušně fungující firmě či úřadu se organizace neobejde bez jasně rozdělených odpovědností, standardů kvality a výkonnosti (jak vlastě poznáme, že pracujeme dobře a efektivně a co bude, když to náhodou nenastane). Jasně se ukázalo, že se netuší a ani se netuší, že by se tušit mělo, kdo má být odpovědný za to, jestli dítě do první třídy připravené jde či nikoli - je-li to rodič a školka není povinna žáka naučit nic a nebo naopak je povinná školka a odpovědnost je na ní. Bylo by i zajímavé domyslet do důsledku ustanovení zákona o mzdě, totiž, že za práci na špatném produktu zaměstnanci odměna nenáleží. Prakticky to vede k tomu, že nepřipravený žák se "pinkne" ve vzdělávacím systému prostě dál a žák už je na pokraji dalšího sešupu. Což se děje. Připadlo mi, že přístupy ve školství jsou mimo obvyklou logiku řízení, kde se jasně říká, že úkolem manažera je třeba plánování, organizování, stanovování cílů, vyžadování, motivování a kontrola.


Jako účastník jsem se krátce zeptal, na to, co se reálně některým rodičům stalo, totiž, co může rodič dělat, když na jeho výhrady nezareaguje ani učitel, ani ředitel školy ani obec. Tedy nikdo, od koho bych prvoplánově reakci čekal. Odpověď členů panelu byla celkem jednotná, totiž, že by si o tom rodič měl začít dopisovat. Nikdo z panelu ani na sekundu nepřipustil myšlenku, že by měl stačit od občana podnět jeden a systém by už měl sám naskočit a začít řešit. Tedy samostatnou funkčnost systému ani nepředpokládáme a říkáme, že k praktickému výsledku se musí občan - rodič – třeba za účasti médií propopostrkávat a jak se lidově říká "proprdelit". To ovšem není všechno. Zatímco Vaše dítě ve škole třeba úplně zbytečně trpí, sociálně patologický jev (šikana či nerudný učitel), na který jste upozornili, se na něm vyřádí.


Osobně jsem zažil situaci, kdy obec sama samu myšlenku, že by se měla o školu starat ještě nějak a dál než jmenováním ředitele školy (které je zřizovatelem), principielně odmítla. Přesně v duchu Klasika, že "zatímco si na Smoličkovi (žákovi) smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou (ti, kdo by se měli starat). Což není příliš povzbudivé. Zřizovatel školy potom vystupuje v roli toho, kdo to tam vlastní nečinností “pěkně zřídil". Politické uskupení, které by si téma dohledu nad školami vzalo za své, by celkem slušně mohlo veřejnost oslovit.


Rodiče a škola

Samozřejmě existují rodiče, kteří zájem o spolupráci se školou nemají, není ovšem složité atmosféru rodičovského nezájmu vytvořit. Naše spolupráce je o signálech a tam, kde zúčastnění  jednou či dvakrát nepochodí, tam to prostě sami zabalí. Škola, která na svých www stránkách ani 30. 8. večer rodičům nenapíše, v  kolik hodin si mohou rodiče první den školy svého žáka vyzvednout, rodiče nepřesvědčí, že by jakákoli komunikace s ní měla smysl.


Podobně nepřesvědčí škola, která nutí 300 rodičů přepisovat si z internetu rozvrhy svých dětí, byť je v jiných oblastech života naprosto samozřejmé, že se soubor s informací umístí na www tak, že se nechá na kliknutí stáhnout. Podobně si rodiče nezíská svými nápady škola, která s rodiči jedná způsobem "do zítra musíte" (kde je jakékoli plánování?). Zajímavým trendem škol poslední doby jsou domácí úkoly školy pro rodiče ve stylu "ať to rodič své dítě naučí sám". Zažil jsem i školu, která dávala žákům domácích úkolů i na tři hodiny každý den a to i navzdory výhradám rodičů.


Nové požadavky na učitele

Vzhledem k překotnému vývoji techniky na sebe vyučující druhého a dalších stupňů povinnost být v technice znalostně aspoň na úrovni svých žáků. Učitel, pro kterého je vrcholem dovednosti otevřít na počítači mail, se i u trochu techničtěji zaměřených žáků zpochybní. Učitelka gymnázia - penzistka, která studentům prezentuje svého koníčka – hledání nových pomníků na hřbitově – současného žáka zřejmě nezíská a pokud ano, potom jenom svou kuriozností. V otázce techniky by vzdělávání učitelů rozhodně mělo své místo. Už z toho důvodu, že sestudovat si cokoli sám, je sice možné, ale stojí to studujícího daleko více času. 


Pohybujeme se v kruhu

Přístup učitele, který byl popsán v jedné z učebnic "Děti, jestli jste dávaly pozor, tak si jistě vzpomenete, kdo se narodil v Hudlicích" děti pravděpodobně nezaujme a je jasnou ukázkou statické balastní informace, kterou se ztrácí čas. Je snad přínosem velikána, který měl být vzpomenut, to, že se narodil? Nebo snad to, že se narodil v Hudlicích? Očekával bych, že by měl být vyučován přínos dotyčného jak a v čem posunul lidské poznání. Učebnici nepochybně zpracoval nějaký pedagog jiný pedagog ji revidoval. Nikomu nepřipadla divná logika „pozitivního“ chování v logice „dával pozor, tedy ví, kdo se narodil v Hudlicích, toť je ten, jehož chování vyzdvihujeme". Trvalé setrvání v oboru těch, kdo se u nás podílí na řízení vzdělávání populace, je bohužel poněkud "incestní" povahy a to nezůstává pro svět myšlenek ve školství bez následků. Určitý přínos by mohly mít smíšené hodnotitelské týmy lidí, kteří stojí mimo systém vzdělávání. Problém je, pokud pracovní sešit pro první třídu vytváří ten, kdo v první třídě neučil a tudíž neví, že prváci nepíší na linku, ale mezi dvě linky (aby se uhlídala velikost písma...).


Nová dosud neuvědomovaná role školy

Pánové, kteří ještě prošli vojnou, si pamatují na to, že zážitky z vojny byly obligatorním tématem mužských a někdy i smíšených kolektivů. Zážitky, jejichž společným jmenovatelem bylo setkání s absurditou, směšností, brutalitou a esenciálně čistou hloupostí. Nedávno mi to mimoděk došlo: uvědomil jsem si, že se s některými rodiči bavím o školních zážitcích jejich dětí naprosto stejným způsobem, jako jsme se dříve bavili o vojně. Příklad: Co si myslet o otázce gymnaziálního vyučujícího, který do testu pro žáky dokáže vložit otázku: "Římský císař jakého příjmení zavedl..." (aniž by mu bylo divné, že o příjmeních začínáme hovořit za Marie Terezie?).


Co říci závěrem: Řešení samozřejmě existují, ale cesta bude dlouhá a zřejmě i bolestivá. Inteligentní a odpovědná komunální politika v tom může pomoci. Chceme to? Moje poděkování těm, kteří ještě dokáží školu jako výspu vzdělanosti uchovat. Ten, kdo se na radnici odpovědně ujme problematiky školství, bude mít zcela jistě plné ruce práce. Ne všechno je možno z pozice obce ovlivnit, ale leccos ano.


Ing. Václav Kadeřávek - kandidát č. 6 uskupení Lepší Kladno a Starostové. 

Žádné komentáře:

Okomentovat